Září 2011

Jošt Moravský

18. září 2011 v 8:10 Moravská markrabata od roku 1182-1423
Roku 1375 po smrti svého otce se Jošt stal starším moravským markrabětem. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem Lucemburským, mladším moravským markrabětem. Bratři nebyli svorní, což bylo příčinou vleklých válek, které mezi nimi vypukly roku 1381 a trvaly s přestávkami, kdy se rivalové krátkodobě usmiřovali, až do Prokopovy smrti v roce 1405. Druhorozený bratr Jan Soběslav, který se rovněž tituloval jako mladší moravský markrabě, se vydal na církevní dráhu, jelikož velký počet mužských příslušníků dynastie mu nezaručoval, že získá větší rodový majetek.
Jošt byl po císaři druhým nejstarším Lucemburkem a Karel IV.. se právem obával, že by mezi ním a jeho syny mohlo dojít k nástupnickým sporům. Proto vydal koncem roku 1376 nástupnický řád, jímž proti svým dosavadním zásadám rozdělil moc v zemích Koruny české, aby zajistil dědická práva svým synům a jejich potomkům. Nedlouho poté Karel potvrdil dohodu Jošta a Jana Soběslava o rozdělení rodového majetku po jejich otci Janu Jindřichovi, Karlovu bratru. V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, patrně jako kompenzaci za finance, které Karlovi poskytl Jan Jindřich. Kladsko držel až do roku 1388, kdy ho směnil s českým králem Václavem IV. za zástavu Lucemburska.

Jan Jindřich

18. září 2011 v 8:05 Moravská markrabata od roku 1182-1423
Jan Jindřich se po rozluce s Markétou Pyskatou (1349) oženil s Markétou Opavskou (1349/50), dcerou vévody Mikuláše II.Opavského, s níž pak měl šest dětí. Po její smrti v roce 1363 se oženil ještě dvakrát.
6. nebo 26. 2.1364 s Markétou Habsburskou (1346-1366), dcerou rakouského vévody Albrechta II.. a trochu paradoxně vdovou po synovi první manželky Jana Jindřicha, Markéty Korutanské (Pyskaté). Počtvrté se Jan Jindřich oženil zřejmě v roce 1366 s Alžbětou Oettingenskou.
Všichni jeho legitimní potomci jsou z druhého manželství, kromě toho se stal otcem nemanželského syna Jana, pozdějšího vyšehradského probošta.
Jan Jindřich působil jako oddaný diplomat ve službách svého bratra a za své sídelní město si vybral Brno. Zde také založil augustiniánský klášter, který se měl stát místem posledního odpočinku všech příslušníků moravské rodové větve, nakonec je zde ale pohřben jen jeho nejstarší syn Jošt. Na druhou stranu ovšem Brno značně zadlužil (často ve prospěch staršího bratra) a město se dlouho z dluhů vzpamatovávalo. 13. srpna 1375 založil Jan Jindřich s Alžbětou Oettingenskou a svými syny kartuziánský klášter v Králově poli.
Dědicem Jan Jindřich ustanovil nejstaršího Jošta, majetek ovšem rozdělil i mezi další dva syny, Prokopa a Jana Soběslava.Jeho synové brzy rozpoutali vleklé spory o dědictví.

Karel IV.Lucemburský

18. září 2011 v 8:00 Moravská markrabata od roku 1182-1423
První Karlovou zastávkou byl Zbraslvský klášter, kde v hrobce přemyslovských králů odpočívala už plné tři roky jeho matka, královna Eliška Přemyslovna. Shledal českou zem ve velmi zuboženém stavu a začal jednat. Navázal kontakty s každým, kdo měl v království aspoň trochu vliv, především s kancléřem Janem Volkem. Pražští měšťané Karlovi půjčili dva tisíce hřiven, šlechtická obec mu povolila obecnou berni, aby mohl zpět získat hrady a královské statky. Král Jan Lucemburský ho jmenoval markrabětem moravským, sám zůstal v zahraničí. Pražský hrad byl v ruinách, a tak ho Karel nechal dát do pořádku, aby mohl přivítat svou ženu Blanku z Valois, která zatím pobývala v Lucembursku.Blanka přijela do Prahy s početnou suitou francouzských dvorních dam a dvořanů, nad jejichž okázalostí lidé nestačili žasnout. Bohužel zatím neuměla česky. Brzy se jim narodila dcera, která dostala jméno po mamince - Markéta.

Přemysl Otakar II.

18. září 2011 v 7:55 Moravská markrabata od roku 1182-1423
V lednu 1247 zemřel Přemyslův starší bratr Vladislav, aniž by zanechal dědice, a Přemysl, původně vychovávaný pro církevní kariéru, se tak stal jediným dědicem českého trůnu a moravským markrabětem. Skupina předáků šlechty, kteří chtěli v úřadech nahradit Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31. července 1247 ctižádostivého prince za spoluvládce s titulem mladší král a postavila ho do čela odboje proti jeho otci. Volba Přemysla představovala zjevnou vzpouru a jak Přemysl, tak předáci šlechty, kteří ho zvolili, předpokládali, že králi nezbude nic jiného, než se s daným stavem smířit.
Přemyslova spoluvláda pro něj začala velmi slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která otce neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zákrok proti jeho synovi. Bylo zřejmé, že situaci vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a uchýlil se do Míšně.
Přemysl si uvědomoval, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, městoMost. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslův vojenský tábor a uštědřili mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho. Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit.
Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ovšem jeho jediný dědic a šance na pokračování dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici ovšem už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté otec znovu stanovil markrabětem moravským - pod dozorem králových spolehlivých šlechticů. Ačkoliv byly vztahy otce a syna tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.

Vladislav III.

18. září 2011 v 7:48 Moravská markrabata od roku 1182-1423
Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Zhruba šest let po prvorozenci se narodil i druhý syn, Přemysl. Oba bratři pak měli ještě tři sestry. Není jasné, jestli se dcery narodily v době mezi syny, žádné zprávy o tom nemluví. Přemysl tak mohl i nemusel být dítětem nejmladším. Podle všeho byl Vladislav vychováván jako dědic trůnu, zatímco Přemysl byl určen pro církevní kariéru. Po smrti bratra Václava I., bezdětného moravského markrabího Přemysla, v roce 1239 byli synové českého krále a jeho manželky jedinými mužskými potomky přemyslovského rodu.
Král Václav vedl ve třicátých letech spory se svým bratrem Přemyslem, markrabím na Moravě, i s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným. Bratra ovšem donutil k poslušnost a co se týče rakouského vévody, císař Fridirch II.. Štaufský vévodu Fridricha uvrhl do říšské klatby (1236) a pověřil Václava vedením války s ním. Český král se zmocnil Dolních Rakous i Vídně.Diplomacie říšských knížat, obávajících se toho, že by císař ziskem Rakous příliš posílil svou moc, vedla ovšem k usmíření Václava s Fridrichem. Fridrich Bojovný pak zaslíbil svou neteř Gertrudu právě prvorozenému synovi českého krále Vladislavovi. Jako věno odevzdal pod českou správu území Rakous severně od Dunaje.
Fridrich Bojovný ovšem nabídl Gertrudu, svou potenciální dědičku, přímo císaři. Václavovi slíbil pomoc uherský král Béla IV.., jemuž Fridrich Bojovný odňal část území za vpádu Tatarů, a také Ota Bavorský. České vojsko sice zůstalo nepodpořeno a poraženo, Václav ovšem docílil sňatku markraběte Vladislava s Gertrudou (1246). Rakouský vévoda Fridrich téhož roku zemřel v bitvě na Litavě.
Vladislav se ovšem z titulu rakouského vévody příliš dlouho neradoval, protože zemřel bez potomků už o půl roku později. Ačkoliv mu bylo teprve dvacet let, čili ve věku, kdy se běžně neumírá, žádné zprávy nenasvědčují tomu, že by jeho smrt byla nepřirozená. Vdova Gertruda se pak ještě dvakrát vdala, ani jeden z jejích manželů se ovšem v Rakousku neprosadil.
Václava I. smrt jeho dědice zdrtila a postupně ztrácel v Rakousku vliv, což se nelíbilo šlechtě ani mladšímu synovi, teď už jediné naději na pokračování českého královského rodu Přemyslovců. Šlechta chtěla nahradit v úřadech Václavovy oblíbence a ctižádost mladého Přemysla, který se na Moravě stal bratrovým nástupcem, se jim jistě hodila. Uprostřed bojů mezi manželem a synem zemřela v roce 1248 i královna Kunhuta. Král ovšem nakonec vzpouru svého syna a šlechty potlačil a Přemysl se po krátkém věznění stal znovu markrabětem.

Modlitby

11. září 2011 v 22:02 Říkadla a můdrosloví

Modlitba ranní

Z lože vstávám
Chválu vzdávám
Otci mému
Nebeskému
Za stráž noční
Bože věčný!
Ráčiž mne
tohoto dne
ostříhati
a chrániti
Amen

Modlitba večerní

Na lůžko se ubírám
Tebe v svém srdéčku zavírám,
Rozmilý ježíšku
Opatruj mú dušičku!

Andělíčku,
Můj strážníčku, důvěru svú v Tebe skládám.
Celý se ti odevzdávám.
Stále při mně stůj
A mne opatruj.
Abych kráčel cestú ctnosti,
vyhnul se vší nepravosti
A dostál se k Ježíškovi
K srdci mému miláčkovi.


Gazdovské kotlety

11. září 2011 v 21:40 Valašské vaření
600 g vepřové pečeně, 100 g bílých fazolí, 250 g kysaného zelí, 60 g slaniny, 40 g sádla, 1 dl sladké smetany, menší cibule, mletý pepř a sladká paprika, lžíce hladké mouky, česnek, sůl, petrželka. Z vepřové pečeně ukrojíme čtyři kotlety, osolíme, opepříme a opečeme na sádle. Kotlety vyjmeme, do výpeku vmícháme mouku, osmahneme dozlatova, přidáme papriku a zalijeme vodou. Kotlety vložíme zpět a udusíme. Šťávu dochutíme rozetřeným česnekem a osolíme. Zvlášť uvaříme doměkka fazole. Slaninu nakrájíme na kostičky, rozškvaříme, přidáme nasekanou cibuli, zpěníme a přidáme nakrájené zelí. Podusíme a smícháme s fazolemi. Pokrm podáváme s vařenými nebo valašskými brambory. Při podávání dáváme na talíř porci brambor, na ně kotlet, k tomu směs zelí a fazolí, zalijeme šťávou, přelijeme smetanou a zdobíme petrželkou.
Valašské brambory

Vařené brambory nakrájíme na plátky a opečeme je na nakrájené cibulce se škvarky. Do opečených vmícháme nadrobno nakrájenou petrželku posekáme.

Valašská jehla na pohance

11. září 2011 v 21:30 Valašské vaření

500 g pravé svíčkové, 300 g anglické slaniny, 500 g pohanky, 200 g tvrdého sýra, 3 cibule, česnek, majoránka, kečup, worcester, olej, sůl, pepř
Maso nakrájíme na menší plátky, slaninu na čtverečky a cibuli na kolečka. Na jehlu střídavě napichujeme maso, cibuli a slaninu. Špíz zprudka opečeme na oleji. Do výpeku přidáme kečup a worcester. Pohanku spaříme a dusíme obvyklým způsobem. Ochutíme ji solí, pepřem, česnekem a majoránkou. Maso na jehle položíme na pohanku, ozdobíme nastrouhaným sýrem a čerstvou zeleninou.

VIZOVICKÝ OVOCNÝ ŠPÍZ

11. září 2011 v 21:24 Valašské vaření

VIZOVICKÝ OVOCNÝ ŠPÍZ

200 g hrušek
200 g jablek
hrst sušených meruněk
hrst sušených švestek
1 dl slivovice
šlehačka
skořice
vanilkový cukr
máslo
citrónová šťáva
lístky máty
Na omáčku:
švestková povidla
med
slivovice
voda
zázvor
Hrušky a jablka nakrájíme na měsíčky a střídavě se sušenými meruňkami a švestkami je napichujeme na jehly. Pokapeme citronovou šťávou, potřeme máslem a krátce grilujeme. Po dokončení posypeme skořicí s vanilkovým cukrem, ozdobíme šlehačkou, lístky máty a pokapeme slivovicí.
Ze švestkových povidel, medu, vody, trošky zbylé slivovice a zázvoru svařením vyrobíme omáčku, na kterou takto upravené špízy pokládáme.

Pohánská kaša s trnkami (švestkami)

11. září 2011 v 20:18 Valašské vaření
potřebujeme
  • 1,5 l mléka
  • 3/8 l pohanky
  • 15 dkg sušených švestek
  • Máslo
  • cukr, sůl
Jak na to
  1. Pohanku uvaříme v osoleném mléce tak, aby byla vláčná.
  2. Do kaše zamícháme sušené švestky a kaši rozetřeme do dobře vymazaného pekáčku a upečeme ji v peci nebo troubě.
  3. Hotový pokrm nakrájíme na čtverce, pocukrujeme a pokapeme rozpuštěným máslem.
Lze použít i švestky čerstvé: Do vymazaného pekáčku rozetřeme polovinu kaše, poklademe ji vyzrálým ovocem, přikryjeme další vrstvou kaše a zapečeme.